O Báře
Cesta k terapii
Bylo nebylo…
Tolik se stalo od doby, kdy jsem ve třeťáku na gymplu nevratně propadla psychologii. Na jednooborovku jsem se nedostala, ač jsem poctivě četla všechny ty bichle a statistiky a teorie. Pevně rozhodnutá zkusit to za rok znovu, nastoupila jsem do Plzně na Psychologii ve vzdělávání. Po prvním semestru tam jsem už na ty přijímačky ani nejela… Po ukončení bakaláře jsem rozházela přihlášky všude možně, vnitřně jsem ale věděla, že plzeňská pajda je pro mě zkrátka srdcová a nakonec jsem zůstala. K psychologii jsem si přibrala angličtinu a nastalo nejbrutálnější studijní období vůbec.
Někdy v tomhle období mě stihlo srazit auto, nenávratně mi poškodit pánev a já ve svých 20 letech nastoupila na vědomější cestu. Ono když ležíte na silnici a necítíte nohy, docela vás to probere… Odletěla jsem na čtvrt roku do Anglie jako au-pair ke čtyřem dětem a zažila tehdy nejkrásnější léto. Bytostně jsem pocítila, kde je moje duše doma, a pochopila, co je opravdová svoboda. Do Anglie jsem se pak vrátila. Zkušenost s cizí zemí jsem si vyzkoušela ještě na Erasmu v Německu, kde jsem půl roku studovala a učila angličtinu. Německy jsem při příjezdu neuměla ani slovo. Při odjezdu asi tak tři. :)
Zato jsem pod srdcem nosila svého prvního syna, čekala mě svatba, státnice a absolutní přerod z „chci odjet do Plymouthu“ nebo „chci nastoupit na doktorské studium psychologie“ do „jsem máma“. Neustála jsem to. Neustáli jsme to. A přišlo období nejintenzivnějšího osobního hledání, tvrdých střetů s realitou, doslova „průserů“… Přišel Život. A díky Bohu přišel také výcvik Terapie Zážitkem, s nejbáječnějšími Renátou Trčkovou a Štefanem Schwarcem.
Dnes docela dobře vím, kdo jsem, hodně díky Human Designu, hodně díky všem těm pakárnám, kterými mě Vesmír úplně nešetřil. Ale koho jo! Vím, že můžu být přítomnou maminkou dvou úžasných chlapečků a zároveň se pracovně věnovat všemu, co chci. Jedno totiž vůbec nevylučuje druhé. S pokorou děkuji všem těžkostem, které mě dovedly přesně tam, kde jsem nyní.
„Nauč se všechnu teorii a tváří v tvář člověku ji zapomeň…“
Od psychologického kroužku k terapii
Nalézání profesní identity pro mě bylo o poznání radostnější a snazší než té osobní. Je zajímavé si při ohlédnutí uvědomit, že jak jsem „dospívala“ já, dospívala se mnou i cílová skupina. Během studia jsem hlídala kojeňátka a batolátka, působila v dětské skupině s předškoláčky, vedla různé kroužky a angličtinu s dětmi na prvním stupni, trénovala plavání…
Když jsem si pak při magisterských praxích poprvé stoupla před třídu středoškolaček, bylo mi jasné, že to je to ono. Že přednášet, vést, komunikovat se skupinou je moje přirozenost. Začínala jsem angličtinou, měla jsem učit jazyk, ve kterém jsem sama v mnohém tápala. Sálala ze mě ale psychologie, touha jim pomoct, tahat je nahoru místo srážet, naslouchat jim…
Z oboustranné potřeby se zrodil první psychologický kroužek, TASK. Za tyhle opatrné první krůčky, kdy jsem se několikrát pohybovala na samé etické hranici, vděčím mým milovaným, doktorce Vlaďce Lovasové a doktoru Vaškovi Holečkovi. Během následujících let jsme pak s kolegou a přítelem Danielem Namem vedli druhý psychologický projekt Buď víc Psycho. Psala se doba Covidu a my se scházeli online. Skrz obrazovku jsme se frustrovaně snažili…
Dnes působím jako terapeut zážitkem pro dospělé v individuální a skupinové terapii, mediátor v párových a rodinných tématech, lektor psychologie a komunikace v Domově sv. Karla Boromejského v Praze, přednášející na VOŠ v Plzni a externí poradenský pracovník.
„Bára je obrovský transformátor. Převede ve Vás skrze sebe obrovské množství ne-schopnosti, ne-soucitu, nespokojení, ne-naděje, ne-laskavosti, ne-úspěchu, ne-ochoty zpátky do kladného slova smyslu všech těchto slov… To je BÁRA! Skalpelovou ostrostí zajede tam, kam je zrovna potřeba ve Vaší duši. Zároveň vše obměkčí láskyplnou a nadějeplnou péčí.“